Text k obrazové publikaci v Revue pro kulturu Protimluv (1/2023) - Jiří Macháček
Malířka Denisa Fialová se již dříve zapsala jako autorka, která spojuje figuru a ornament. Na výstavě Vzdálení příbuzní v Galerii Jáma 10
v Ostravě tomu nebylo jinak, přičemž zásadním tématem je pro ni svět bizarních bytostí, symbolů a mýtů, v nichž se ve hře s personifikací mísí často lidské se zvířecím.
Lze než souhlasit s tím, co uvedl o výstavě její kurátor Jiří Kuděla: "Vzdálení příbuzní jsou... společností démonů, bůžků, skřítků, obrů, trpaslíků a strašidel, které se historicky vyskytují v příbězích, legendách a mýtech napříč celým světem. Tajuplné bytosti, vymykající se přírodním a lidským zákonům." Denisa Fialová připravila pro návštěvníky navíc obsáhlý manuál – textového průvodce, ve kterém osvětlila původ všech těch jednotlivých démonů, bazilišků aj. a také třeba zvířata jako axolotl mexický či nártoun filipínský.
V použitých "hladkých" barvách, ale také i ve způsobu vedení malby vnímám její konceptuální přístup. Jako bychom se ocitli v nějaké bizarní drogerii či hračkářství, z nichž na nás dýchá přemíra nasládlých vůní, ale také křiklavost různých obalů na kosmetické aj. přípravky nebo podbízivost obalů hraček, spolu s pisklavým zvukem syntetických nahrávek v "lákavém" čínském provedení. Tato přemíra "nasycenosti",
s níž Fialová pracuje záměrně už od počátku své tvorby, o níž jsme mimochodem psali v Protimluvu již před více než deseti lety (Protimluv 3–4/2010), je tentokrát v tématu přetavena do jakýchsi národních "ikon", přičemž v jejich zpodobení se záměrně využívají i odkazy na jiné popkulturní fenomény, často a s větším důrazem než v předešlé tvorbě, třeba na postavu velmistra Yody z filmu Star Wars aj. Její postmoderní, popkulturní východisko tak zjevně odráží postupnou vyprázdněnost těchto symbolů, "národních" bytostí, jež pomalu, ale jistě mizí na jakési pomyslné smetiště duchovních (či přírodních?) dějin člověka.
Otázka existenciální úzkosti ze současné ztráty těchto "národních" symbolů či bytostí jednoznačně tematizována není, Fialová nám vše podává instantně, ve zkratce, přesně tak jako naše doba, která se postupně vyprazdňuje až na samotnou dřeň duchovní (či přírodní) prázdnoty (cizoty). Na pozadí zůstává jakýsi ornament, o němž už filozof Josef Šafařík psal v tom smyslu, že je vrcholem prázdna; přitom dostáváme jen tak environmentální sdělení, že některá silně ohrožená zvířata, třeba nártoun filipínský nebo jak divoký, možná brzy zmizí
z naší planety...
Úvodní slovo k výstavě - Martin Klimeš (kurátor)
2014 Typický typ jeho typu, Galerie současné malby - Národní divadlo Antonína Dvořáka, Ostrava
Kdo zná Denisu Fialovou alespoň trošičku a možná právě že jen trošičku, bude jejími obrazy překvapený. Na rozdíl od zájmů o noční život
ve velkém městě se vší jeho dynamikou, nástrahami, propastmi, bolestmi i radostmi nám Denisa předvádí svět mýtů a pohádek. Tedy zdánlivě něco neaktuálního, tradičního, stálého. Tvorba Denisy není ani vzdáleně blízká intelektuálním postojům, racionálním pohledům, analytickým výzkumům. Naopak Denisa hledá kolem sebe a nejspíše hlavně sama v sobě to, co se zdá být ztraceno, s čím už neumíme navázat kontakt – svět symbolů, mýtů, archetypů, svět, který v nás je, odehrává se, aniž bychom si jeho děje, vlivy a působení uvědomovali. Je to ona schopnost magického prožívání, kterou můžeme realizovat všechny archetypální funkce, když se nám hlásí o pozornost. Obrazy, které nám Denisa předkládá, nejsou oním prožíváním samotným, ale jsou zprávou z potřeby, z kontaktu s onou jistotou , se světem zšeřelým, uzavřeným a zakotveným. A jsou především zprávou uměleckou – výtvarnou, protože Denisa přemýšlí po výtce výtvarně, malířsky. Používá čisté barvy, nezapírá tím vliv popartu s jeho důrazem na nezatíženou techniku malby, a to ji umožňuje promlouvat jazykem dnešní doby, zřetelně a přímo. Podvědomá nechuť k prázdnému prostoru nutí autorku konstruovat bohatě strukturované povrchy, které jednou vytvářejí pozadí podobně jako tapety, jindy jsou kůží stromů a cizích bytostí nebo povrchem přízraků. Často v jednom obraze klade vedle sebe několik typů ornamentu, aby konfrontovala jejich různorodost a vyjevila jejich bizarnost. Vedle dekorativního rastru vycházející z pseudohistorické estetiky používá organický, florální i čistě geometrický ornament. Pravidelný opakující se rytmus vytváří neklid a napětí, oživuje obrazové pole, zvláště v kombinaci s jinak založeným rastrem nebo v kombinaci s klidnými hladkými plochami.
Denisa vystavuje obrazy z posledních několika let a tři z nich jsou zcela nové, sotva zaschlé. Oproti mnohým předchozím je charakterizuje zdánlivé zklidnění. Jsou na první pohled méně toxické, ale o to více přesvědčivé.
Úvodní slovo k výstavě - Martin Mikolášek (kurátor)
2013 Pohřešovaní, galerie Dole, Ostrava
Identita jako souhrn téměř neměnných psychických vlastností a postojů zdá se být již definitivně pohřbena pod nánosem snadnosti, jež se spolu se zábavou stává mantrou dneška. A s ní se "pod drn" dostala i čitelnost a jednoznačnost. Už neplatí to, že člověk je tím, čím je, ani to, že je tím, jakou roli hraje, nebo čím se zdá. Může být prostě vším, na co má. A pokud nemá, půjčí si. Už není čím se překvapovat, když vše je technicky, geneticky a plasticky možné. Dospěli jsme do bodu, v němž novotvary, které evokoval na svých plátnech a ve svých objektech starý dobrý surrealismus a k nimž diváci fascinovaně hleděli a adorovali je jako zjevení odpoutané a osvobozené lidské imaginace, již nikoho nepřekvapují. Bizarní obrazy připravené ke konzumaci už není třeba hledat. Stačí jen počkat na odkaz, který někdo hromadně přepošle.
Čím snadnější a zábavnější je tato konzumace, tím naléhavěji se ukazuje, že klasický obraz, který je výsledkem záměrné práce rozvržené
v čase a zároveň zhodnocující celý kadlub zkušeností, inspirací a citací, sehrává stále důležitější roli především v tom, jak tuto snadnost
a zábavnost problematizuje. Pokud ničím jiným, pak právě tím, že v sobě obsahuje cosi, co lze označit jako "jedinečnost", anebo prostě jako benjaminovskou "auru". Proto i klasicky malovaná plátna Denisy Fialové, odborné asistentky v ateliéru Nová média, který na ostravské fakultě umění vede Jiří Surůvka, můžeme vnímat jako pokus o tuto problematizaci. Na obrazech lze vypozorovat její zaujaté "osahávání si" média malby, ale i úzký a poučený vztah k novým médiím a performativnímu umění. Základním charakteristickým rysem její malířské tvorby je častá tematizace symbiózy dvou základních modů - ornamentu a figury. Obojí ovšem posouvá do jiné polohy - v ornamentu už neopakuje jeden a tentýž identický motiv. Dochází zde spíše k jeho jakési postupné mutaci či hybridizaci, stejně jako jsou "hybridní" figury mísící antro- a zoo-morfní formy.
Tematizace a oboustranně zvratné přechylování mezi lidským a zvířecím, mezi pravidelností a neuspořádaností můžeme vnímat jako návod pro nové zhodnocení historie vizuálních kódů i v rámci dnešní ahistoricky kodifikované reality.
Text k obrazové publikaci v Revue pro kulturu Protimluv (3/4/2010) - Martin Mikolášek
Denisa Fialová (*1978) absolvovala Katedru výtvarné tvorby Ostravské univerzity v ateliéru Malby Daniela Balabána. V současné době působí jako odborná asistentka v ateliéru Nová média, který na ostravské Fakultě umění vede Jiří Surůvka.
Základním charakteristickým rysem její malířské tvorby je časté spojité a symbiotické užívání dvou základních modů - ornamentu a figury. Přičemž tam, kde by se v případě užití ornamentu dalo očekávat mechanicky rytmické a repetitivní šablonovité aplikování jednoho silně stylizovaného motivu, postupuje autorka jiným způsobem. Zvolené prvky rozvíjí tak, že všechny jednotky, z nichž ve výsledku vznikne souvislý dekor, umisťuje na plochu postupně nikoli pomocí šablony, ale tak, že každou jednotlivost maluje zvlášť i s vědomím nutně se projevujících proporčních nebo jiných nepřesností. I figurativní motiv posouvá do jiné polohy. Transponuje ho takovým způsobem, aby
s ním mohla manipulovat v rámci expozice zvláštních situací a kompozičních konfigurací. Tak se z figurálních motivů ověšených tradičními konotacemi a příběhy (trpaslík, bílý kůň atp.), personifikací, změnou souvislostí a užitím výrazných křiklavých reflexních barev stávají jakési nově definované symboly, které ve scénáři připraveném autorkou často defilují na ornamentálním nebo jinak zvláštně amorfním pozadí, odrážejí se v něm, nebo s ním dokonce splývají, aby ve výsledném komplexním vyznění akcentovaly podivnost a bizarnost předváděných událostí. Tak se z brouků stávají mechanická monstra (Cyborg Beatle), z promodralého trpaslíka spirituální fetiš (Moonplayer) a z nasládle růžového koně Novomanžel. V plátnech z roku 2010 lze ale vysledovat autorčin další možný vývojový posun. Stále častěji opouští výraznou
a kontrastní, kýčovitě křiklavou barevnost a volí spíše tlumenější tóny, s jejichž pomocí pak splývání pozadí a personifikovaného motivu probíhá jaksi samovolně a přirozeně (Arboretum, Hells Angels).
Přechody, posuny, změny a mutace zvolených motivů lze vysledovat i v kontextu jiných autorčiných realizací vznikajících užitím digitálních tisků, videa či zapojením do performancí. I zde rezonuje hlavní téma Denisy Fialové, tj. konceptuální tematizace a oboustranně zvratné přechylování mezi lidským a zvířecím využívané jako nástroj pro (někdy až sarkastickou) hru s personifikací a symbolizací.